Posledních několik let jsem před svými spoluhráči něco tajil. Je to něco, čím trpí spousta hráčů, ale nechtějí si to kvůli nepochopení, ke kterému může dojít, přiznat. Je to něco, co pravděpodobně nechcete léčit, pokud to jednou máte. Je to něco, co Vás vynese do nejzávratnějších výšin a stáhne do nejhlubších hlubin při jakékoliv Vaší snaze. Já to něco nazývám 'Ero' komplex.
Pro ty z Vás, kteří neví o co se jedná, bych rád vysvětlil, co to je a jak to rozvíjet. Ještě když jsem byl na vysoké škole, byl jsem brankářem ve vysokoškolském fotbalovém týmu. Dva zápasy po sobě rozhodovaly penalty. V té první jsem měl možnost vynutit si další sérii penalt, aby se rozhodlo o vítězi. Nedostal jsem se k míči dost rychle a my prohráli. Druhá hra dopadla mnohem lépe. Když jsem chytil poslední penaltu, vyhráli jsme. Pokud by k tomu nedošlo, probíhalo by další kolo penalt. Zastavil jsem to. Táta mi pak řekl. "Tohle je správná cesta. Během 5 dnů se z nuly stal hrdina."
Když se zpětně dívám na tyto situace, jsem rád, že jsem je zažil obě. Jak přicházely další utkání, chtěl jsem být ten, kdo přímo ovlivní výsledek hry a ne ten, kdo sedí na střídačce a hru jenom sleduje. Nechápejte mě špatně. Nechci znít nafoukaně nebo arogantně, protože takový nejsem. Vážně nejsem rád středem pozornosti, nebo přinejmenším ne sám. Ochotně ale dám do hry všechno, ať už vyhrajeme nebo prohrajeme. Když vyhrajeme, jsem Hrdina (anglicky Hero). A na druhou stranu, pokud prohrajeme, jsem Nula (anglicky Zero).
Mnohokrát, zejména při playoff, jsme měli šanci vyhrát zápas, ale díky smůle nebo špatné strategii jsem projel svojí šanci na výhru a v příštím hodu mohl můj soupeř vyhrát. Je těžké, když víte, že jste měli dobrou šanci vyhrát leg, což by umožnilo vašemu týmu postoupit v playoff, ale nechali jste si ji proklouznout mezi prsty. Pak se skutečně cítíte jako ten, který zklamal Váš tým. To je pravděpodobně nejhorší pocit, jaký můžete zažít, jste nejhorší z nejhorších.
Před 2 lety jsme hráli poslední leg zápasu, která měla určit, kdo postoupí do semifinále. Jeden z protihráčů hodil 137 a zbylo mu 46. Našemu týmu zbývalo 68 a řada byla na mně. Singl 20, singl 16 a double 16 - náš tým si prodloužil sezónu minimálně o týden. Vědomí, že jsem nezklamal svoje spoluhráče a že jsem nakonec byl schopen hru zavřít v situaci "teď nebo nikdy", byl ten nejúžasnější pocit.
Jsem docela dobrý hráč. Myslím si, že nejspíš v blízké době nevyhraji žádný velký mezinárodní turnaj (nebo reálnější je, že ho nevyhraju dost dlouho). Věřím si, že jsem schopný dobře hrát. Pokud jde o jednotlivý zápas nebo turnaj v řadě, chci být ten, který hodí poslední vítěznou šipku. Když to dokážu, jsem 'H'. Když ne, jsem 'N'. V obou případech s tím ale dokážu žít.