Grafióza jilmů

 

ÚVOD

Na území bývalé Československé republiky se grafióza jilmů s největší pravděpodobností objevila již koncem 20. let, ale první zprávy o jejím výskytu na našem území byly publikovány teprve začátkem 30. let. První na výskyt grafiózy upozornil prof. Peklo (Polák 1932), který toto onemocnění našel v jilmových alejích v Praze a v Poděbradech. Ve 30. letech se objevují již četnější zprávy; podrobná studie o grafióze byla uveřejněna v Lesnické práci (Kalandra, Pfeffer 1935).

Na objasnění příčin onemocnění jilmů mají zásluhy především holandští mykologové a fytopatologové. První zpráva o příčinách onemocnění byla uveřejněna v únoru 1921 (Spierenburgová), v níž autorka spojuje onemocnění s napadením bělokazem jilmovým a s několika druhy hub, z nichž za nejvýznamnější pokládá anamorfní druh Graphium penicillioides Cda. Tato houba byla Schwarzovou (1922) přejmenována na Graphium ulmi a podle tohoto druhu byla pak pojmenována i choroba “grafióza”. Souvislost s teleomorfním stadiem prokázala v četných pracích Buismanová (1928-1935); v současné době je původce onemocnění zařazován do rodu Ophiostoma, jako O. ulmi (Buism.) Nannf. Rovněž anamorfní stadium je řazeno do rodu Pesotum jako P. ulmi (Schw.) Crane et Schoknecht, což je synonymum pro druh O. ulmi

Těmito základními pracemi byl odstartován systematický výzkum této nebezpečné a zhoubné choroby, která byla nazvána “holandská nemoc jilmů” (anglicky Dutch Elm Disease, DED). Choroba se velmi rychle rozšířila po celé Evropě a přes veškerou snahu amerických fytopatologů a jejich důrazné varování byla zavlečena koncem 20. let do Severní Ameriky na jilmových obalech (bednách) a již v r. 1930 byla zjištěna pracovníky výzkumné stanice Ohio v USA.

Nové a velmi vážné nebezpečí vyvolal agresivní kmen či agresivní rasa původce grafiózy, která byla na jilmové kulatině zpětně zavlečena z Kanady do Evropy a prvně byla zjištěna v Holandsku v r. 1972. Později byla tato agresivní rasa vylišena Brassierem jako samostatný druh Ophiostoma novo-ulmi.

ŠÍŘENÍ CHOROBY

Hlavním šiřitelem grafiózy jilmů je podkorní hmyz, především bělokazi, ale i řada dalších hmyzích vektorů, kteří buď na povrchu svého těla nebo uvnitř zažívacího traktu přenášejí spory a konidie houby. Souvislost onemocnění grafiózou s přenášením diaspor podkorním hmyzem při hlodání matečních chodeb i při úživném a regeneračním žíru byla prokázána u řady bělokazů, lýkohubů, u nosatců, tesaříků i dalších. Podrobně se těmito otázkami zabývali již v r. 1935 Kalandra a Pfeffer, v r. 1979 znovu Pfeffer (rukopis), který velmi přesně definoval vztahy mezi houbou, kůrovci a hostitelskými dřevinami - jilmy.

Za nejdůležitější přenašeče choroby jsou pokládáni bělokaz jilmový (Scolytus scolytus Fabr.), b. pruhovaný (S. multistriatus Marsh.) a b. chlumní (S. laevis Chapuis), dále lýkohub jilmový (Pteleobius vittatus Fabr.), l. tečkovaný (P. kraatzi Eichhoff), jakož i někteří další bělokazi, nosatec Magdalis armigera Geoffroy, tesařík Saperda punctata L. a řada dalších druhů podkorního hmyzu. Význam přenašečů je však značně rozdílný. Největší roli hraje rozšíření druhu, hustota jeho populace a jeho bionomie; samozřejmě daleko větší význam mají druhy, které mají dvě generace do roka (bělokaz jilmový, b. pruhovaný a b. malý), žijící na jilmu habrolistém a na vazu. Na jilmu drsném je nejdůležitější bělokaz chlumní, jediný z bělokazů na této dřevině, který má jedno pokolení do roka. Ostatní druhy mají již jen omezený a pomístní význam. 

Bylo zjištěno, že plodnice houby O. ulmi se objevují i na listech a v zelených, ještě nezdřevnatělých větvích, takže chorobu může přenášet i listožravý hmyz. Nezanedbatelné jsou i kořenové srůsty, jimiž se choroba může šířit v porostu od stromu ke stromu, na což upozorňuje zejména americká literatura.

PŘÍZNAKY ONEMOCNĚNÍ

Pro diagnostiku onemocnění jilmů grafiózou jsou důležité jak vnější, tak zejména vnitřní příznaky. Tracheomykózní onemocnění jilmů se velmi zřetelně projevuje vnějšími příznaky, které jsou v terénu dobře pozorovatelné a velmi nápadné. Pro přesnou diagnózu onemocnění jsou rozhodující příznaky vnitřní, které je možné zjistit mikroskopickým vyšetřením v laboratoři nebo i řadou dalších podrobných laboratorních rozborů (detekce toxinů).

Onemocnění jilmů grafiózou může mít trojí průběh. První je latentní, kdy je sice jilm již napaden, ale vnější příznaky se dosud neobjevily, ať už vzhledem ke krátké době po infekci, nebo i vzhledem k relativní odolnosti napadeného stromu. Latentní onemocnění se v terénu nedá zjistit a lze je prokázat pouze laboratorním vyšetřením. Chronický nebo akutní průběh onemocnění se projevuje vnějšími příznaky, které jsou poměrně velmi variabilní a ne vždy se všechny příznaky na nemocném stromě projeví. Mohou se také při povrchním pozorování částečně překrývat s příznaky vadnutí v důsledku dlouhodobého nedostatku vody (při dlouhotrvajícím suchém období).

Při vadnutí z nedostatku vody usychají poměrně stejnoměrně listy na všech větvích, mladé, nezdřevnatělé výhony se svěšují a ohýbají a listy na nich zpravidla zasychají od špiček větví. Symptomy vadnutí z nedostatku vody bývají v podstatě standardní a syndrom vadnutí má vždy stejný charakteristický průběh; při letálním nedostatku vláhy usychá a odumírá celý strom najednou, usychající nebo odumřelé listy jsou v určitém stupni vývoje, stejnoměrně vyvinuté na všech větvích a stupeň jejich vývinu závisí na tom, ve kterém období jejich vývoje se projevil kritický nedostatek vody a vadnutí, usychání a celkové odumírání.

Při tracheomykózním onemocnění jsou příznaky velmi mnohotvárné. I když při systémové infekci stromů se vadnutí a odumírání může projevit do značné míry na celém stromě, vždy zůstávají dlouhou dobu v koruně některé jednotlivé větve nebo jejich části s živými a zelenými listy, a některé větve dokonce znovu obráží. Objevují se adventivní výhony na kmenu a na silnějších kosterních větvích. Strom odumírá postupně, a to i při akutním průběhu onemocnění. V začátcích tracheomykózního onemocnění se syndrom choroby projevuje nejdříve nerašením některých pupenů, nebo na některých větvích raší pupeny opožděně, na jiných vyrůstají jen malé zakrnělé listy, na některých větvích mají listy odlišné zbarvení, nejčastěji do žluta, někdy i do hnědožluta, hněda a do bronzova, nebo se na nich objevují nekrotické léze, zejména nekrotické okraje listové čepele. V průběhu onemocnění během roku listy na některých větvích zasychají a odumírají, ale často neopadávají a zůstávají na větvích až do zimy.

Na větvích, které odumřely před delší dobou, zpravidla v předchozích dvou nebo třech vegetačních obdobích, se často začíná odlupovat kůra. Odlupování a opad odumřelé kůry není na všech větvích v koruně stejnoměrný, ale postupuje tak, jak postupuje odumírání jednotlivých větví. U stromů odumřelých v důsledku sucha se zpravidla odlupování kůry neobjevuje po odumření stromu vůbec (kůra zasychá a přischne ke kmenu) a zůstane-li strom delší dobu stát, pak je odlupování - pokud se vůbec vyskytne - téměř jednotné a na všech odumřelých větvích celkem stejnoměrné.

Tracheomykózní onemocnění má ovšem své jedinečné a nezaměnitelné příznaky vnitřní. Hlavním, typickým a poměrně snadno zjistitelným příznakem při laboratorním mikroskopickém vyšetření je ucpávání vodivých pletiv, a to jednak myceliem patogenních endofytických hub, jednak thylami. Thyly jsou - jako reakce na infekci patogenními houbami a působení jejich toxinů - vychlípeniny doprovodných parenchymatických buněk, jimiž se napadený strom brání pronikání patogena vodivými elementy. Nejdůležitějším vnitřním příznakem tracheomykózního onemocnění je produkce toxických metabolitů.

U grafiózy jilmů byl zjištěn toxin vadnutí proteinového charakteru, nazvaný cerato-ulmin (Takai 1973). Houba však produkuje i další toxické látky, jako např. fenolické metabolity, polysacharidy či glykopeptidy a glykoproteiny, z nichž je intenzivně sledován mimo cerato-ulmin i peptidorhamnomannan. Toxické působení metabolitů má za následek jednak barevné změny vodivých pletiv, jednak hypertrofii parenchymatických buněk, jakož i tvorbu gumovité a klejovité substance, která někdy vytéká z ran na povrch kmenů napadených stromů. U grafiózy jilmů je typické tmavé, hnědé koncentrické zbarvení letokruhů, zejména nejmladších letokruhů, které je velmi dobře patrné i pouhým okem na příčném řezu větvičkou napadeného stromu (viz obr. na titulní straně). Grafiózou však nemusí být infikovány všechny větve napadeného stromu, takže při vyšetřování příčiny onemocnění je třeba pečlivě vybrat nejvhodnější větvičky s typickými příznaky (vadnutí a kroucení listů, barevné změny listů, nekrotické léze a okraje apod.) a prošetřit vždy několik větviček z odumřelého stromu.

OBRANA PROTI GRAFIÓZE

K podstatnému omezování choroby a ke snižování jejího dopadu vede systematické a opakované odstraňování jak silně napadených stromů, tak i odřezávání jednotlivých napadených větví pokud možno hluboko do zdravého dřeva. Ovšem tyto metody musí jít ruku v ruce s bojem proti přenašečům grafiózy. Již od samotného zjištění vazby podkorního hmyzu na přenášení grafiózy byla proklamována zásada “obrana proti grafióze = obrana proti podkornímu hmyzu, proti kůrovcům”. Proto se obrana koncentruje na likvidaci napadených stromů časně na jaře, jejich odkornění a spálení kůry a větví před dokončením vývoje podkorního hmyzu, tedy nejpozději do poloviny dubna. Dobré výsledky prořezávek se docilují tam, kde stupeň napadení jednotlivých stromů nebo porostů je nízký, poměrně slabý, tedy kdy jde o začátky napadení stromů. Vyvětvování a probírky odstraňují zdroje infekce za předpokladu, že se napadené poražené stromy ihned odkorní a kůra a napadené větve se ihned spálí. Na druhé straně stromy, odumřelé před delší dobou, z nichž již všechen podkorní hmyz vylétl, nejsou pro šíření grafiózy nebezpečné a zejména staré a mohutné doupné stromy lze v porostu ponechávat, protože poskytují hnízdiště pro řadu ptačích druhů. Z literatury je známo, že důsledně dodržovaný program sanitárních opatření, včetně používání vhodných insekticidních látek, podstatně snížil výskyt grafiózy, resp. udržoval ji v nízkém stavu. Je nutno zdůraznit, že vždy šlo o zachycení začátku onemocnění, tedy o důsledné preventivní opatření od prvních příznaků onemocnění jilmů v dané oblasti.

Do metod ochrany patří přímý boj proti přenašečům choroby. Přímý masový odchyt bělokazů pomocí feromonových pastí (s feromony Multilure a Multistriatin) ukázal, že ani odchyt mnoha milionů brouků neměl vliv na snížení grafiózy v dané oblasti. Biologické metody hubení bělokazů jsou dosud převážně ve stadiu výzkumu a vědeckého studia.

Četné pokusy s hubením bělokazů háďátky Neoaplectana carpocapsae Weiser a Heterorhabditis bacteriophora Poinar, parazitujícími na larvách kůrovců, byly úspěšné v laboratoři a pokračují pokusy s jejich aplikací v terénu. Probíhaly a probíhají pokusy s potlačováním populace kůrovců pomocí houby Phomopsis oblonga, která kolonizuje kůru jilmů a působí zpoždění vývoje až uhynutí kůrovců, a navíc je kůra neatraktivní pro jejich nálet. Rovněž se využívají a studují houby Beauveria bassiana (Bals.) Vuill., Metarhizium anisopliaePaecilomyces farinosus (Dicks:Fr.) Vuill., Verticillium lecanii (Metsch.) Sorokin, (Zimm.) Viegas, nebo i některé směsi hub, parazitujících na larvách, jako je např. směs Trichoderma harzianum Rifai agg., T. polysporum Link Pers. a Scytalidium lignicola Pesante

Mnoho velmi náročných pokusů a laboratorních testů bylo věnováno aplikaci fungicidních přípravků, kterých bylo otestováno několik stovek s různými výsledky. Slibně se sice projevily látky systémové, ale ukázalo se, že účinky jsou krátkodobé a i některé fungicidy, speciálně vyvinuté pro potlačování původce grafiózy, nedaly uspokojivé výsledky, takže od jejich používání se dnes již většinou upustilo. Fungicidy se používaly jak formou listové aplikace, tak i formou tlakových injekcí do kmene či gravitací nebo infuzí, popřípadě i postřikem nebo nátěrem kmenů.

Rovněž mnoho testů bylo uskutečněno s nejrůznějšími organismy a jejich metabolity, především antibiotického charakteru. Z několika stovek screeningových testů se osvědčilo antibiotikum Polymyxin B; velmi mnoho testovaných látek nebylo ani v laboratorních pokusech in vitro účinné. Na druhé straně se ukázalo perspektivní využívání bakterií Pseudomonas fluorescens Migula a P. syringae van Hall, Bacillus subtilis (Ehrenb.) Cohn i některých dalších organismů, které byly v laboratorních testech poměrně značně účinné a ukázaly inhibiční vlastnosti. V tomto směru by bylo jistě velmi žádoucí ověření účinnosti biopreparátu ibefungin (na bázi Bacillus subtilis), který se ukázal jako velmi nadějný při letecké i pozemní (zálivkou) aplikaci zlepšením zdravotního stavu chřadnoucích dubových porostů. Proti grafióze jilmů však dosud testován nebyl.

Vzhledem k nebezpečnosti a značnému hospodářskému dopadu je grafióza jilmů zahrnuta do karanténních škodlivých činitelů a i přes její značné rozšíření je nutné velmi přísně dodržovat pravidla vnější i vnitřní karantény a všechny karanténní legislativní předpisy.

Závěrem lze konstatovat, že metody ochrany jilmů proti grafióze jsou dosud sice jen omezené, ale jsou známé a lze je v ochraně jilmů využívat. Spočívají zejména v prevenci, v celkové ochraně jilmů před poškozením, poraněním a oslabením v prořezávkách a ve zdravotním negativním výběru napadených stromů, osazených podkorním hmyzem (likvidace zdrojů infekce) a konečně v celkové porostní hygieně a v sanitární péči. V neposlední řadě je zaměřena pozornost na pěstování druhů šlechtěných speciálně na odolnost proti grafióze. Řada zahraničních školek již nabízí odolné kultivary, ovšem jejich dlouhodobou odolnost bude nutno teprve cíleným pěstováním a pozorováním možná ještě delší dobu ověřovat. Silně ohrožené jilmy jsou naše cenné domácí dřeviny, ušlechtilé listnáče, jejichž záchrana je povinností nejen pracovníků lesního hospodářství, ale všech, kteří se těmito otázkami jakýmkoliv způsobem zabývají.

VÝBĚR ZÁKLADNÍ LITERATURY
Jančařík, V. (1976): Vliv grafiózy na zastoupení jilmů v ČSR. O grafióze brestov, Zborník prednášok ze seminára, Nové Zámky - Palárikovo, s. 20-44
Jančařík, V. (1981): Grafióza jilmů. Lesnická práce 60, (6): 260-264
Jančařík, V. (1991): Karanténní a nebezpečné choroby lesních dřevin. Karanténní škodliví činitelé rostlin. Ministerstvo zemědělství ČR, Praha 1991, s. 179-195
Jančařík, V. (1993): Onemocnění a odumírání lesních dřevin s tracheomykózními příznaky. Živa 41, (2): 54-57
Jančařík, V. (1995): Tracheomykózní onemocnění lesních dřevin - realita a hrozba. Sborník referátů z odborného semináře Aktuální problémy ochrany dřevin, MŽP ČR, MZe ČR, PFUK, LF ČZU, ČIŽP OI České Budějovice, . Věd. tech. spol., České Budějovice, Prachatice, s. 5-17
Kalandra, A., Pfeffer, A. (1935): Příspěvek ke studiu graphiosy na jilmech. Lesnická práce 14, (1): 1-17 (s 69 citacemi základních lit. pramenů)
Pfeffer, A. (1996): Tracheomykózní onemocnění, tentokráte z vážného pohledu. Lesnická práce 75, (5): 163
Příhoda, A. (1954): Grafióza jilmů. Ochrana přírody, (9): 311-312
Příhoda, A. (1959): Lesnická fytopatologie. SZN Praha, 363 s.
Šindelář, J. (1996): Poznámky k odumírání jilmů. Lesnická práce 75, (5): 164-165.

Kontakt: Ing. Vlastislav Jančařík, CSc., VÚLHM Jíloviště-Strnady
156 04 Praha 516-Zbraslav
tel.: 02/57921643
fax: 57921276

 

 

Nové poznatky o chřadnutí jilmů

 

Miloň Dvořák, Veronika Hubíková, Dagmar Palovčíková, Libor Jankovský

Zdravotní stav jilmů je tradičně již od 20. let minulého století hodnocen v souvislosti s chorobou jménem grafióza jilmů (Dutch Elm Disease). V roce 1921 spojuje Spierenburgová onemocnění s napadením bělokazem jilmovým (Scolytus scolytus) a s několika dalšími druhy hub. O rok později označila Schwarzová původce chřadnutí jilmů názvem jeho anamorfního (nepohlavního) stádia Graphium ulmi Schw. a podle tohoto druhu byla pak pojmenována i choroba - “grafióza”. S ohledem na lokalizaci nálezu v Holandsku je zaveden rovněž název holandská nemoc jilmů - „Dutch Elm Disease“. V současné době je původce onemocnění zařazován do rodu Ophiostoma, druh O. ulmi (Buism.) Nannf., což je název teleomorfního (pohlavního) stádia. Anamorfní stadium je řazeno do rodu Pesotum, druh P. ulmi (Schw.) Crane et Schöknecht.

Historické souvislosti šíření nemoci

Na území bývalé Československé republiky se grafióza jilmů s největší pravděpodobností objevila již koncem 20. let minulého století. Jako první upozornil na výskyt grafiózy prof. Peklo, který toto onemocnění našel v jilmových alejích v Praze a v Poděbradech (Blažek, 1970; Kučera, 1991; Jančařík 1999).
Výrazným předělem ve vývoji chřadnutí jilmů jsou 60. a 70. léta, kdy oproti dřívějším projevům docházelo k náhlému odumírání významných částí koruny nebo celé dřeviny. V západní Evropě je za počátek tohoto velmi agresivního průběhu choroby považován konec 60. let, konkrétně je uváděn rok 1968. Některé zdroje uvádí, že na jilmové kulatině byl zpětně zavlečen z Kanady do Evropy agresivní kmen a prvně byl zjištěn v Holandsku v r. 1972 (Jančařík 1999). Později byla tato agresivní rasa vylišena Brasierem (1991) jako samostatný druh Ophiostoma novo-ulmi Bras. Dosud nevysvětlená je skutečnost, že v oblasti jižního Maďarska bylo masové chřadnutí jilmů pozorováno již koncem
50. let, na jižním Slovensku a jižní Moravě na počátku 60. let. V současnosti není zřejmé, zda toto chřadnutí bylo vyvoláno druhem Ophiostoma ulmi, nebo již druhem Ophiostoma novo–ulmi. V současnosti se ukazuje, že rovněž na území ČR je chřadnutí jilmů způsobeno mimo jiné právě druhem Ophiostoma novo-ulmi.
Cílem našeho výzkumu, který probíhal v letech 2003 až 2005, bylo zhodnotit současný zdravotní stav jilmů na vybraných  lokalitách České republiky s ohledem na výskyt nejen grafiózy jilmů, ale i dalších chorob způsobených jak houbovými, tak živočišnými patogeny.

Metodika a výsledky výzkumu

V rámci terénního šetření byly vytipovány a zmapovány jilmy v oblasti jižních Čech a Králického Sněžníku. Zjištěny byly dendrometrické charakteristiky šetřených kmenů, zachycen a zdokumentován byl jejich současný zdravotní stav. Současně byla u každého stromu zjištěna i jeho poloha, pomocí leteckých snímků, připojených na souřadnicový systém JTSK.
Vzorky prýtů s jakýmikoli náznaky mykóz byly odebírány pro laboratorní zpracování vždy z několika částí napadeného stromu, které jevily alespoň minimální fyziologické změny. V laboratoři se vzorky nařezaly na tenké kotoučky, dezinfikovaly se roztokem 7% chlornanu sodného a 96% ethanolem, osušily se na sterilní gáze a zakládaly se na Petriho misky s 3% agarovým mediem (MEA). Vzorky větviček byly v rámci možností odebírány na rozhraní zdravých a odumírajících či již odumřelých částí stromu. Listy s příznaky napadení hmyzími škůdci byly za účelem identifikace fotografovány.
V rámci šetření v oblasti jižních Čech a Králického Sněžníku bylo zkontrolováno celkem 318 jilmů. Překvapivě nejčetnější je napadení
prýtů vřeckovýtrusou houbou Phomopsis oblonga (Desm.) Hoehn., to bylo laboratorně zjištěno u 39 jilmů, tj. u 12 % (u 21 stromů z Králického Sněžníku a 18 stromů z jižních Čech). Šlo jednak o stromy bez makroskopických příznaků infekce, tak o jedince s neklamnými příznaky grafiózy.
Druhou nejčastější chorobou jsou nepravé listové hálky, které způsobila mšice vlnatka jilmová (Eriosoma ulmi L.) v 17 případech a vlnatka topolová (Tetraneura ulmi L.) u 9 stromů. Infekce šetřených jilmů patogenem Ophiostoma spp. lze podle makroskopických znaků předpokládat u 15 jilmů. Prakticky u všech vzorků podezřelých na přítomnost rodu Ophiostoma byl izolován Phomopsis oblonga.
Izoláty označené jako Phomopsis oblonga, narůstající v Petriho miskách, začaly plodit asi po třech týdnech. Vytvořily se světlé, kuželovité nepohlavní plodnice s otvorem v horní části. U několika misek, kde bylo založeno více kotoučků najednou, jsme pozorovali vznik baráže mezi dvěma částečně morfologicky odlišnými mycelii.
V 10 případech byla laboratorní kultivací potvrzena přítomnost rodu Fusarium.
Zcela zdravých, bez jakýchkoliv příznaků, bylo celkem 201 jilmů. Poměr mezi jednotlivými škodlivými činiteli znázorňuje graf č. 1.

Phomopsis oblonga – přirozený nepřítel grafiózy

Phomopsis oblonga (řád Diaporthales) je považován za přirozeného nepřítele grafiózy jilmů. Díky tomu, že obsazuje kůru a lýko jilmů, vytváří nepříznivé podmínky pro nálet a množení bělokazů (Scolytus spp.), kteří přenáší výtrusy ophiostomatálních hub, a tedy grafiózu. V první fázi je kůra a lýko jilmu neatraktivní pro rodičovskou generaci bělokazů, v druhé fázi, pokud dojde ke kladení vajíček a líhnutí, vyskytuje se vysoká úmrtnost larev (Bryce, 2003; Gibbs, 1994; Jančařík, 1999; Jassim et al., 1990; O`Callaghan et al., 1984; Webber, 1981; Webber et al. 1984).
Přítomnost Phomopsis oblonga testoval Webber et al. (1984) v různých částech Anglie. V severní a západní Anglii bylo infikováno přes 40 % vzorků, v některých oblastech dokonce i přes 80 % jinak zdravých stromů, bez příznaků onemocnění grafiózou. Došel k závěrům, že Phomopsis oblonga nejčastěji osidluje vnější kůru jilmu horského (Ulmus glabra). V případě nákazy grafiózou jilmu se pak rozšiřuje mycelium do lýka, kde dochází k jeho odumírání, a to nejčastěji na kontaktu s dřevními cévními svazky napadenými Ophiostoma spp., typickými černáním cévních svazků. Místa odumírajícího lýka mají odlišné zbarvení a někdy bývají ohraničeny černými liniemi. Vzorky lýka z obou stran černé linie byly kultivovány na agarovém mediu. Narůstající kultury měly odlišnou morfologii. První skupinu vzorků popsal Webber jako vzdušné mycelium šedé až nazelenalé barvy s patrnou diurnální zonací. Nepohlavní plodnice hojně narůstaly v koncentrických kruzích. Vzorky druhé skupiny produkovaly vzdušné mycelium bez náznaků diurnálních zón, barva mycelia bílá až světle hnědá. Při testování možnosti srůstu obou skupin mycelií se vytvořila černá baráž a nedocházelo ke srůstání. Tvorba baráže na umělém živném mediu je tedy analogií tvorby černých linií uvnitř lýka, která je důkazem přítomnosti obou skupin mycelia a jejich přirozeného vnitrodruhového odporu. Při dalším testování Webber zjistil, že mycelium první skupiny je v lýku chřadnoucích jilmů zastoupeno mnohem častěji (až 95 %), než mycelium skupiny druhé, a je tedy schopné razantnější kolonizace.

Výskyt grafiózy má sestupnou tendenci

Rovněž v České republice obsazuje Phomopsis oblonga v hojné míře kůru jilmu horského (Ulmus glabra). Při infekci přechází i do oblasti lýka, kde způsobuje jeho odumírání na kontaktu s cévními svazky napadenými původcem grafiózy Ophiostoma spp.
Přítomností Phomopsis oblonga se tedy stává kůra a lýko jilmů neatraktivní pro nálet a rozmnožování přenašečů grafiózy - bělokazů (Scolytus spp.), kteří proto následně neroznáší výtrusy Ophiostoma spp. na další živé stromy.
Nejvíce chřadnoucích stromů bylo nalezeno podél silnice z Rejštejna do Sušice v nadmořské výšce nad 550 m, a to v inverzním údolí řeky Otavy. Lokalita Řetenice má nadmořskou výšku 880 m n. m., lokalita Jilmová skála a na grafiózu podezřelé lokality v Novohradských horách dokonce kolem 1000 m n. m. Tento trend tedy oponuje tvrzení, že jilmy ve vyšších nadmořských výškách jsou vůči grafióze poněkud odolnější, jak zmiňuje Úradníček et al. (1998). Jilm vaz Ulmus laevis byl i zde k infekci tolerantnější než jilm horský Ulmus glabra. Podle vnějších symptomů byla grafióza potvrzena pouze u druhu Ulmus glabra.
Zdravotní stav jilmů v jižních Čechách a v oblasti Králického Sněžníku je v současnosti relativně dobrý. Z celkového počtu 318 evidovaných jilmů je celkem 201 bez symptomů grafiózy, nebo jiného poškození. Jilmy se živelně zmlazují v okolí svých mateřských stromů.
Výskyt grafiózy jilmů má sestupnou tendenci, nelze vyloučit, že se na tomto trendu podílí právě Phomopsis oblonga (Desm.) Hoehn., který byl identifikován na 39 stromech.
Z dalších chorob sledovaných jilmů má význam lokální napadení listí mšicemi, jako je vlnatka jilmová Eriosoma ulmi a vlnatka topolová Tetraneura ulmi, bylo zaznamenáno na 26 jilmech. Tyto mšice mohou při přemnožení poškodit svými hálkami až 90 % asimilačního aparátu. Přemnožení mšic jsou provázena výskytem černí Capnodium spp. na jejich výměšcích. 

Seznam použité literatury:

- Blažek, J. 1970. Ophiostoma ulmi (Buism.) Nannf. - grafióza jilmů v Jihomoravském kraji. Diplomová práce MZLU Brno. Brno.

- Brasier, C. M. 1991. Ophiostoma novo-ulmi sp-nov, causative agent of current dutch elm disease pandemics. Mycopathologia 115(3), 151 – 161.

- Bryce, K. 2003. The Fifth Kingdom. Mycologue Publications. On-line verze, dostupné na: http://www.mycolog.com/chapter14.htm.

- Gibbs, J.N., Brasier, C.M., Webber, J.F. 1994. Dutch Elm Disease in Britain. Forestry Commission Information Note 252. Forestry Commission Edinbourgh. Edinbourgh, U.K.

- Jančařík, V. 1999. Grafióza jilmů, Lesnická práce, 10/1999.

- Jassim, H.K., Foster, H.A., & Fairhurst, C.P.  1990. Biological control of dutch elm disease larvicidal activity of trichoderma-harzianum trichoderma-polysporum and scytalidium-lignicola in scolytus-scolytus and scolytus-multistriatus reared in artificial culture. Ann. Appl. Biol. 117 (1). 187-196

- Kučera, V. 1991. Ceratocystis ulmi (Buisman) C. Mor. - Grafióza jilmů v Jihomoravském kraji a možnosti záchrany jilmů. Diplomová práce MZLU Brno. Brno.

- O` Callaghan, D.P., Atkins, P.M., & Fairhurst, C.P. 1984. Behavioral responses of elm bark beetles to baited and unbaited elms killed by cacodylic-acid. J. Chem. Ecol. 10 (11). 1623-1634.

- Potoček, J., kolektiv autorů ZO ČSOP 1986. Záchrana jilmů-metodická příručka č. 9, ÚV ČSOP Praha. Praha.

- Úradníček, L., Chmelař, J. 1998. Dendrologie lesnická 2. část - Listnáče I. (Angiospermae), MZLU Brno. Brno.

- Webber, J. 1981. A natural control of Dutch elm disease. Nature, London 292:449-451.

- Webber, J. F., Gibbs, J. N. 1984. Colonization of Elm Bark by Phomopsis oblonga, Trans. Br. mycol. Soc. 82 (2), str. 348 - 352.

Adresa autorů:
Ing. Miloň Dvořák
Ing. Dagmar Palovčíková
Doc. dr. Ing. Libor Jankovský
Ústav ochrany lesů a myslivosti, LDF MZLU v Brně
E-mail:
klobrc@centrum.cz; palovcik@mendelu.cz, jankov@mendelu.cz
Ing. Veronika Hubíková
VLS ČR, s. p., divize Mimoň
E-mail:
vhubikova@seznam.cz